ČSKB RNDr. Bedřich Friedecký, Ph.D.

*23.10.1941

Nejvyšší ocenění České Společnosti klinické biochemie, Hořejšího cenu, dostal v r.2009 RNDr. Bedřich Friedecký, Ph.D.

Všichni, kteří se v oboru klinické biochemie a laboratorní medicíny vůbec nějakou dobu pohybují, vědí, že takové ocenění dostávají ti, kteří se o rozvoj oboru zasloužili nejvíce. Nikdo tedy nemůže mít nejmenší pochyby, že „na hrudi“ Bedřicha Friedeckého bude spočívat naprosto oprávněně. Jistě je to ale vhodná příležitosi připomenout, proč zrovna Dr. Friedecký.

Začněme výpisem ze statutu Ceny:
Tato cena je určena těm domácím i zahraničním pracovníkům, kteří mají (měli) zcela mimořádné zásluhy o českou klinickou biochemii a laboratorní medicínu, a to jak na poli vědeckém, tak i v oblasti pedagogické a technicko-organizační. Uděluje se jednou za dva roky na sjezdu ČSKB a o jejím udělení rozhoduje výbor ČSKB tajným hlasováním. Cena je dotována částkou 50 tisíc Kč. Symbolem Hořejšího ceny je bronzová medaile v sametové etui a příslušný diplom.

Bedřich Friedecký se stává čtvrtým nositelem Hořejšího ceny, pro profesorech Masopustovi, Kazdovi a Englišovi. Je tedy prvním „neprofesorem“, prvním z analyticky vzdělaných odborníků a také je z dosud oceněných nejmladší. To vše o něčem svědčí. Proč není Bedřich profesorem jsem si jistě spolu s mnohými z vás říkal již mnohokrát. V minulosti to „nešlo“ z jiných než odborných důvodů. Pak, když už Dr. Friedecký pracoval v Hradci Králové, by to jistě šlo, ale…. Bedřich není z těch, kteří by tituly považovali za důležité. Má příliš mnoho jiné práce, kterou považuje za důležitější. Buďme upřímní - je dobře, že dělá to, co dělá a neztrácí čas. V určitém smyslu to má také daleko těžší. Kdyby byl zůstal na přírodovědecké fakultě, na jiné analyticky zaměřené škole, nebo na ústavu lékařské (teoretické) chemie na lékařské fakultě, byly by tituly přišly snáze. On ale dlouhá léta pracoval v okresní nemocnici (okresních nemocnicích) a dodnes vlastně nemá na žádné vysoké škole systematický úvazek. Je to z mnoha pohledů škoda – že je přednašeč, který dokáže zaujmout posluchače i tématy, která vypadají nezáživně, to všichni víme. On vlastně učitelem je – a učí nás všechny a stále. A navíc – je to důležité? V rozhovoru, který s ním nedávno vyšel ve FONSu sám na otázku, co by udělal dnes jinak než to v životě udělal, odpovídá „Budu upřímný. Odešel bych dřív na pracoviště do Hradec Králové a nenechal bych se bezúspěšně přemlouvat k habilitačnímu řízení“.

Měli jsme a máme v oboru opravdu mnoho a opravdu špičkových analyticky vzdělaných pracovníků. Pánové a dámy prominou, ale Friedeckého máme jen jednoho. Jistě mnozí přispěli obrovským dílem práce, mnohými objevy, pečlivou a systematickou prací. Bedřich se zaměřil na tu oblast, kterou beze sporu potřebujeme všichni, ať pracujeme na malém terénním pracovišti nebo na vrcholovém špičkovém a výzkumném pracovišti – na kvalitu. Sám to tak i vnímá, a opravdu k formování procesů řízení kvality v klinických laboratořích výrazně přispěl. Nepochybně měl a má skvělé znalosti analytické. Učil se je ve svém mládí od těch, které považuje za své učitele, ať již byli lékaři (Jaroslav Čech, Bedřich Nejedlý a další) nebo analytiky – to především od Ireny Štěpánové (ta má mimochodem na analytickém vzdělání klinických biochemiků v Čechách – analytiků i lékařů - dosud málo oceněný podíl a zásluhu). Byl jedním ze zakladatelů systémů externí kontroly kvality v laboratořích, byl zakládajícím členem SEKK, má v této oblasti nesčetné kontakty ve světě. Ale sám se v posledních letech věnuje spíše metrologii, chemometrii, a především kvalitě – v preanalytice, analytice, ale i postanalytické fázi. Věnuje svou pozornost ale především kvalitě z hlediska pacientů. Je v tom nesmiřitelný a sám jsem s ním měl někdy „problémy“, když nemohl (a ani nechtěl) pochopit, že z mnoha pohledů špičkoví klinici nejsou ochotni používat ta nejlepší vyšetření, ta, která přinesou největší prospěch pacientovi, ta, která posunou diagnostiku dále. V této snaze nezná překážek – co může, to přednese sám, napíše do FONSu či Klinické biochemie a metabolismu. Očekává, že i kliničtí pracovníci umějí s laboratorními vyšetřeními pracovat a že jsou ochotni ke změnám. Je stále někde vepředu, čte vše dobré co vyjde, rychle na to reaguje, promýšlí co dále a je v tom neúnavný (možná přesněji neunavitelný).

Ale o odborných kvalitách Bedřich Friedeckého všichni vědí. Tak ještě dokresleme jeho osobnost i jinak. Obdivuje matematiku (možná proto ta chemometrie). Je skvěle vzdělán filosoficky a nenechá si o toho mluvit žádným politickým zřízením, ani minulým, ani současným, a jistě ani budoucím – je svůj a to, co považuje za správné, hájí neochvějně. Čte. Čte pořád a někdy mám dojem, že všechno. Čte o biochemii, medicíně – ale především o umění, dějinách, historii, filosofii. Zkuste se ho někdy zeptat na něco z historie – ale napřed se to pořádně naučte, abyste se před ním příliš neztrapnili (ovládá i detaily). Miluje umění. Kde a kdy jen může, tak navštíví galerii – v Madridu, v Petrohradu, v Mnichově či Praze. Rád cestuje a spojuje to s tím, co jsem zmínil výše. Další vášeň: hudba, samozřejmě především klasická. Asi by mohl být i odborným kritikem. Ale stejně tak je informován o sportu, rozebere, proč znovu musel vyhrát ukrajinský boxer Vladimír Kličko, kdo a jaký výkon podal ve fotbale.

Vraťme se ale k Hořejšího medaili. Když profesor Hořejší definoval, co má klinická biochemie dělat, napsal:
„Klinickou biochemii musíme chápat jako obor, který musí úzce spolupracovat s obory klinickými tak, aby vytvářel jeden z článků pro jejich integraci.
Je třeba, aby se klinický biochemik stal spolupracovníkem a podle potřeby i konsiliářem klinika. Podílet se na školení a doškolování klinických biochemiků, ale také se účastnit školení v klinických disciplinách tam, kde jsou styčné body s klinickou biochemií.“

Myslím, že není pochyb o tom, že ve Friedeckého rukou bude Hořejšího medaile zcela právem.

Prof. MUDr. Vladimír Palička, CSc., Dr.h.c.
čestný předseda České společnosti klinické biochemie