ČSKB RNDr. Josef Továrek

1924-2006

Když dne 1. července 2006 zemřel Dr. Josef Továrek, odešla s ním i značná část historie oboru klinické biochemie. Byl representantem klasických začátků, ale i rychlého progresu, člověkem, který nikdy „nešel za tituly“. Právě proto je potřeba si jej připomenout.

Narodil se 29. prosince 1924 v Jevíčku - malém městečku, ale do jisté míry určujícím jeho další budoucnost. Absolvoval v něm totiž drogistickou školu, zřízenou grémiem drogistů. Studium si uchazeči platili, ale úroveň školy byla vyhlášená. Když po absolutoriu nastoupil do ekonomicky živořící drogerie, změnil ji rázem v chemickou laboratoř a řadu produktů začal vyrábět sám - a úspěšně. Totální nasazení do letecké továrny v Kuřimi za války mu přivodilo vbrzku plicní tuberkulózu a to takovou, že byl poslán z nemocnice „domů umřít“. Nedal se, přežil válku i tbc, a po válce se zcela vyléčil. Pak už ovšem zdravotnictví vlastně neopustil a v roce 1947 jej jeho sestra, která v nemocnici pracovala, nasměrovala do brněnské Nemocnice u Svaté Anny. I zde začínal od píky - dělal zřízence, muže pro všechno, ale brzy se projevila jeho chemická vášeň a s podporou dalších podobných nadšenců začal budovat na interní klinice laboratoř. A tady se opravdu „našel“. Šťastná spolupráce se špičkovými kliniky, především Pojerem, Ningerem a Ševelou vyústila v obrovský rozvoj biochemie v Brně, ale i celostátně uznávané (a konkurenci nemající ani v Evropě) knihy o enzymologii jaterních nemocí či srdečního infarktu. Enzymologie se stala jeho láskou a koníčkem - vyvíjí metodiky a metody, přednáší, publikuje, píše skripta, knihy a dělá to, co je dnes mnoha lidem nepochopitelné - zdarma rozdává všem všechno co ví a umí.

Patřil k té generaci vedoucích laborantů, na kterých obor ve svých počátcích stál. Našel-li se vzdělaný a aktivní klinik, měl v lidech typu Josefa Továrka neocenitelné, skromné, pracovité a nesmírně vzdělané spolupracovníky. Tito lidé byli vlastně prvními zakladateli oboru klinické biochemie a laboratorní medicíny v českém medicínském terénu a velmi často to byli lidé se stejným vzděláním jako Jožka (a mnohdy se stejnou zdravotní anamnesou). Josef si však byl vědom potřeby dalšího vzdělávání a tak vystudoval přírodní vědy na Masarykově Universitě v Brně. Samozřejmě však hlavní úsilí věnoval vzdělávání jiných, v tu dobu především zdravotních laborantů. V šedesátých letech bylo jeho jméno symbolem vzdělávání zdravotních laborantů, především s pomocí „brněnského doškolováku“ - všichni tam jezdili, všichni se trošku báli jeho „přísnosti“, která byla ovšem laskavá a vyvolaná snahou něco naučit - a všichni se naučili a všichni ho měli strašně rádi. I později, když měl možnost se vzděláváním pomoci, nikdy to neodmítl - ba naopak to podněcoval. V dobách, kdy na veletrzích vystavovatelé rozdávali hlavně prospekty a nalévali alkohol (a mnozí návštěvníci ani nic jiného nechtěli), rozdával Jožka učebnice, odbornou literaturu a nebo sety se slovy - zkus si to, výborně to chodí a mělo by to přinést něco nového do diagnostiky …

I v době, kdy už nepracoval v laboratoři a v nemocnici aktivně, se nikdy oboru nevzdal. Každý hovor, ať již začal gratulací k narozeninám či diskusí o jeho koníčcích, charitativních aktivitách nebo čímkoli jiným se nakonec vždy stočil k biochemii co je v ní nového. A vždy doprovázené nějakým nápadem co by šlo zlepšit, co by se mělo zkusit, co by bylo zajímavé.

Dá se bez nadsázky říci, že vychoval první generaci laborantů ale i analytiků a lékařů v oboru. Vždy se ale tvářil, že to je samozřejmé, odmítal všechny pocty a ocenění a i čestné členství České společnosti klinické biochemie, které jsme mu udělili v roce 1994 bral s rozpaky, že jsou jiní lepší. Nikdy jsme mu vlastně dost nepoděkovali. Tak alespoň teď - moc Ti děkujeme za obor, za to co jsi pro klinickou biochemii udělal a především za to, že jsi vždycky myslel hlavně na pacienty.