Fe(II):oxygen oxidoreduktáza EC 1.16.3.1; ceruloplazmin, caeruloplasmin, ferroxidáza, ferroxidasa; ferroxidasa I, ferroperoxidáza ferro:O2 oxidoreduktasa, železo (II):oxygen oxidoreduktasa, metaloseromukoid α.
Chemické názvosloví připouští u enzymů pouze koncovku –asa, progresivní pravopis a řada současných lékařských publikací uvádí koncovku –áza. Mezinárodně uznávaná zkratka enzymu 1.16.3.1 neexistuje, ale běžně se používá označení CP, popřípadě Cp (Google 96400), které je také uvedeno v Mendelian Inheritance
in Man; zkratka CPL je méně běžná (Google 9 110).
Stanovení se provádí v séru nebo plazmě (při použití enzymových metod ale dochází k nespecifickým interferencím vlivem EDTA nebo citronanu). Maximální čas od získání do zpracování vzorku je 1 den při doporučené teplotě 4°C. Stabilita: 20 – 25 °C 1 až 8 dní, 4 – 8 °C 1 až 2 týdny, -20° C 3 měsíce.
Nicméně Kaplan, Pesce, Kazmierczak uvádí daleko přísnější podmínky: ceruloplasmin je nestabilní
za laboratorní teploty a musí být uložen do lednice co nejdříve, kde je stabilní při 4° C 3 dny, při zamrazení
na -20° C 4 týdny a při -70 °C i déle. Stanovení ovlivňuje věk, pohlaví, antikoncepce a gravidita.
Stanovení ceruloplasminu je možné imunochemicky nebo se stanovuje oxidační aktivita (výsledky těchto měření se liší).
Stanovení oxidační aktivity je nespecifické (ruší volné Fe2+ a Cu2+ ionty) a pro tyto účely se používá celá řada látek jako benzidin, p-fenylendiamin, N,N-dimetylfenylendiamin, o-dianisidin dihydrochlorid, které převádějí Fe2+ na oxidovanou barevnou formu Fe3+. Reakce inhibují vysoké koncentrace močoviny, kyseliny močové, kyseliny askorbové a bilirubinu v séru. Naopak expozice na světle výsledky zvyšuje. Stabilnější substrát je
o-dianisidin je než p-fenylendiamin a také tvoří stabilnější reakční produkt. Při použití norfloxacinu jako substrátu byla reprodukovatelnost CV v sérii 2,1 %, mezi sériemi 3,4 %; výtěžnost 97,9 – 104,8 %.
Z imunochemických metod se nejvíce používá nefelometrie nebo turbidimetrie (radiální imunodifuze je již zastaralá). Výsledky mohou být značně ovlivněny použitou protilátkou (standardizace je obtížná), kalibrátory
a také ztrátami mědi z proteinů. Nicméně bylo zjištěno, že při kinetické nefelometrii není ovlivněna reakční rychlost v intervalu teplot 30 až 37 °C a pH 6,0 až 8,4. Neruší také bilirubin ≤ 10,5 µmol/l, hemoglobin ≤ 5 g/l nebo lipemické sérum. Většina výrobců imunochemických souprav však doporučuje důsledně dodržovat pH
a teplotu, přestože jsou tyto reakce méně citlivé na změny než enzymové metody sledování oxidační aktivity. Reprodukovatelnost nefelometrické detekce CV v sérii 2,3 – 2,7 %, mezi sériemi 2,5 – 2,9 %; výtěžnost 90 – 110 %. Efekt nadbytku antigenu se neprojevuje do koncentrace 4 g/l.
Stanovení ceruloplasminu lze provádět také kompetitivní soupravou ELISA v mikrotitračních destičkách. Jako marker se používá peroxidáza, která je spojena s ceruloplasminem streptavidin-biotinovou kotvou. Reprodukovatelnost CV v sérii 4,0 %, mezi sériemi 7 %; výtěžnost 85 – 115 %.
Na koncentraci ceruloplasminu lze soudit také nepřímo z výsledků stanovení mědi.
V roce 2002 bylo prokázáno, že použití referenčního materiálu CRM 470 při stanovení ceruloplasminu není vhodné. Rozdíly mezi nefelometrickými a turbidimetrickými metodami jsou velké a navíc se mění se stárnutím vzorku.
Tolerační rozmezí EKK je 39 %.
Výsledky stanovení ceruloplasminu snižují: malabsorpce, nefrotický syndrom.
Výsledky stanovení ceruloplasminu zvyšují: estrogeny, intoxikace mědí, karcinomy, orální kontraceptiva, primární biliární cirhóza, progesteron aj.
