NH₃, azan, čpavek (je označení pro koncentrovaný roztok amoniaku), v anglických textech ammonia.

Jen 0,4 % NH₃ ve vodě je ve formě NH₄⁺, proto by se tomu odpovídající označení: amonný kation, kation amonný, amoniový kation a amonium rozhodně neměla používat jako synonyma pro amoniak.

Výsledek stanovení je velmi závislý na dodržení správného postupu při odběru. Je nutný anaerobní odběr. Amoniak se stanovuje pouze v plazmě, krev se odebírá do zkumavek s EDTA nebo heparinem (pochopitelně nelze použít heparinát amonný), které je zapotřebí zcela zaplnit ! Fluoridy nepoužívat, neboť zvyšují naměřené hodnoty amoniaku. Vadí hemolýza vzorku, protože erytrocyty obsahují až trojnásobnou koncentraci amoniaku
ve srovnání s plazmou. Proto nelze použít sérum, neboť amoniak z erytrocytů by difundoval do séra během koagulace. Analýza musí být provedena nejdéle do 20 minut od odběru, transport krve musí být velmi rychlý
a na ledu. Krev je třeba odstředit do 10 min od odběru v chlazené centrifuze a plazmu skladovat do doby analýzy na ledu. Při 25 °C se uvolňuje 0,017 g amoniaku/l krve za 1 min. Plazmu lze stabilizovat současným přídavkem serinu (5 mmol/l krve) a borátu (2 mmol/l krve) a poté v uzavřené zkumavce v ledové lázni lze skladovat až 3 h, při -20 °C až 4 dny, při -70 °C nejdéle 1 týden. Amoniak lze stanovit také v moči. Moč je nutné odebírat do nádobky bez stabilizátoru, ihned ochladit a nádobku uzavřít. Analýza v moči musí být provedena neprodleně.
Jestliže vzorek není doručen na ledu do 20 min od odběru je nutné analýzu odmítnout ! Je třeba věnovat zvýšenou pozornost čistotě chemikálií, skla, vodě i ovzduší v místnosti, kde se stanovení provádí. Pozor na kontaminaci potem (až desetinásobné hodnoty amoniaku). Kouření je častým zdrojem kontaminace při stanovení amoniaku. Kuřáci mají významně vyšší hodnoty amoniaku v krvi ve srovnání s nekuřáky a doporučuje se, aby pracovník odebírající krev byl nekuřák.

Pro stanovení amoniaku se používají čtyři skupiny metod: enzymové (nejvíce rozšířené), iontově-selektivní elektrody, iontově výměnné a difuzní.
Předností enzymového stanovení je jeho chemická specifita a rychlost analýzy. Enzymová metoda je obvykle prováděna v kinetické verzi (postup E.P. je méně obvyklý), kdy se fotometrem měří spotřeba NADPH při
340 nm. Ve fosfátovém pufru při pH 8 lze stanovit amoniak v plazmě i moči jako pokles absorbance. Citlivost metody lze zvýšit přidáním adenosindifosfátu, který stabilizuje glutamátdehydrogenázu a současně zvyšuje reakční rychlost. Enzymová metoda může být prováděna i v levnější modifikaci, kdy se sleduje oxidace NADH na NAD+. Spotřeba vzorku je malá a metody jsou snadno adaptovatelné na automatické analyzátory. Nepřesnost těchto metod je obvykle < 11 % a výtěžnost 95 – 105 %. Výhodou enzymových metod je to,
že nevyžadují izolaci amoniaku před vlastní analýzou, kdy by vlivem alkalické hydrolýzy mohlo docházet
k falešnému zvýšení výsledků.
Potenciometrické stanovení NH3 po jeho uvolnění alkalizací se provádí plynovou sondou (článek tvořený skleněnou a referenční Ag/AgCl elektrodou), která reaguje na změnu pH vnitřního elektrolytu. K ní dochází tehdy, difunduje-li měřený plyn tenkou hydrofilní membránou do elektrolytu (roztok NH4Cl) pokud se nevyrovná parciální tlak NH3 ve vzorku a vnitřním elektrolytu. Změna pH odpovídá koncentraci plynu. Postup lze automatizovat a má dobrou přesnost a správnost. Nicméně životnost a stabilita membrány amonné elektrody je malá a proto je potenciometrie využívána omezeně.
Difuzní postup je založen na principu stechiometrického uvolňování amoniaku po alkalizaci vzorku (krev
z ušního lalůčku) se odebere do kapiláry a nechá se nasát do tamponu na odběrové destičce. Destička se uzavře a vloží do přístroje reflexního fotometru. Po půlminutové inkubaci se provede měření. V reagenční destičce je pod odběrovým tamponem další tampon napuštěný bromkresolovou zelení a pod ním je průhledná podložka. Měření se provádí tak, že se reagenční destička položí na Ulbrichtovu kouli (vybavenou jednou světlo emitující diodou a jedním optickým senzorem) a provede se měření. Ke kalibraci se používá zvláštní kalibrační destička. Jiné alternativy difuzního postupu jsou zachytit volný amoniak v uzavřené komůrce do kyselého roztoku a pak zpětně titrovat (na vhodný acidobazický indikátor) nebo nechat reagovat s Nesslerovým činidlem (fotometrická detekce). Obě tyto metody mají dnes už nevyhovující přesnost, správnost a citlivost, protože při dlouhotrvající alkalizaci vzniká další amoniak z endogenních sloučenin v plazmě. Další metody s fotometrickou detekcí vyžadují rovněž pracnou izolaci amoniaku. Tak lze sledovat vznik modře zbarvené kvarterní amoniové soli při reakci amoniaku s bromfenolovou modří.
Iontově-výměnné metody izolují amoniak adsorpcí na silně kyselý katex a následně se odstraní bílkoviny. Amoniak lze ze vzorku získat nejen absorpcí na katexovou pryskyřici, ale také izotermální difuzí nebo destilací. Referenční metoda je poněkud zdlouhavější postup. Po absorpci amoniaku na katexovou pryskyřici (Dowex 50) následuje Berthelotova reakce s chlornanem sodným a vzniklý chloramin reaguje s nitroprusidem sodným
a fenolem v alkalickém prostředí za vzniku indofenolové modře, která má absorpční maximum při 560 nm. Metoda má vysokou citlivost a správnost. Korelace s enzymovými metodami je dobrá. Avšak zdlouhavá preanalytická příprava může ovlivnit její reprodukovatelnost.

Výsledky stanovení amoniaku snižují při Berthelotově reakci: aminokyseliny (alanin, arginin, asparágová kyselina, cystein, fenylalanin, glycin, guanidin, guanidinooctová kyselina, histidin, hydroxyprolin, izoleucin, leucin, lysin, methionin, prolin, serin, threonin, tryptofan, tyrosin, valin) a fosfáty.
Výsledky stanovení amoniaku zvyšují: citrany, dieta bohatá na proteiny, organická acidémie, oxaláty, krvácení
v gastrointestinálním traktu, tetracyklin, vysoká aktivita GGT aj.