Počet erytrocytů, počet červených krvinek, red blood cells 

Pro vyšetření v rámci krevního obrazu se používá nesrážlivá krev s draselnými solemi kyseliny etylendiamintetraoctové (EDTA). Vyšetření se provádí jak z venózní, tak z kapilární nesrážlivé krve. Bezprostředně po odběru je nutné důkladné promíchání krve s antikoagulačním činidlem několikanásobným převrácením zkumavky. Transport materiálu nesmí být delší než 2 h při 15 – 25 °C. Stabilita materiálu je 5 h při 15 – 25 °C. Nedodržení poměru s antikoagulačním činidlem může vest ke vzniku sraženiny, nebo k ovlivnění morfologie erytrocytů vysokou koncentrací solí.

V krajních případech, jako antikoagulant lze použít i citrát nebo heparin, ale je nutné myslet na to, že může dojít k morfologickým změnám krevních elementů. U vyšetření z citrátové krve je nutné myslet na ředění vzorku (1:10) a tudíž připočítat 10 % naměřené koncentrace.

Počet erytrocytů je obvykle součástí vyšetření krevního obrazu. Při práci je nutné myslet na to, že vyšetřovaný materiál je suspenze buněk a tudíž je nutná důkladná opatrná homogenizace před vyšetřením (vyvarovat se prudkému míchání). Odebraný materiál se musí nechat ustálit 15 – 20 min. Je to doba nutná k vyrovnání koncentračních gradientů vně a uvnitř buňky (antikoagulační činidlo).

Počítání erytrocytů je možné mikroskopicky nebo na analyzátorech krevního obrazu.

Mikroskopické metody počítání erytrocytů v krvi jsou v dnešní době obsolentní a jsou zatížené větší chybou. Krev se ředí v přesně daném poměru s ředícím roztokem a po naplnění suspenze do speciální komůrky se erytrocyty spočítají v přesně definovaném objemu pod mikroskopem. Zjištěný počet erytrocytů se pak vynásobí ředícím koeficientem a přepočte se na objem jednoho litru. Nejčastěji používaná komůrka byla Bürkerova a jako ředící roztok se používal Hayemův nebo Gowerův roztok.

Moderní analyzátory pracují na dvou základních principech: impedančním nebo optickém.

Impedanční detekce využívá konduktometrii. Měřící zařízení je složeno z dvojice nádob (vnitřní a vnější), které jsou propojeny malou štěrbinou (apertura) a naplněné nosným vodivým roztokem (diluent). Pomocí dvojice elektrod, na které je vloženo polarizované stejnosměrné elektrické pole, se sleduje vodivost mezi oběma nádobami. Naředěný vzorek se nechá pomocí tlaku přetékat z vnitřní nádoby do vnější, přes štěrbinu. Při vstupu erytrocytu do štěrbiny dojde k nárůstu odporu a poklesu napětí, které se měří pomocí voltmetru a zaznamená  počítačem. Při přechodu přesného objemu štěrbinou se zjistí údaj o počtu elementů a z velikosti odporu se odvodí i jejich velikost. Nevýhodou této metody je, že zaznamená všechny mikročástice, které mohou ovlivnit měrný odpor prostředí, jako jsou prach, vzduchové bublinky, buněčné fragmenty apod.

Optická detekce využívá princip průtokové cytometrie. Po nasátí vzorku analyzátorem je ředěná suspenze buněk vháněná do průtokové cely, kde jsou buňky vystaveny úzkému paprsku světla, nejčastěji laseru. Buňky jsou v průtokové cele řazeny jednotlivě za sebou pomocí hydrodynamické fokusace. Buňka, která vstoupí do cesty paprsku světla, snižuje jeho optickou hustotu a způsobuje jeho rozptyl, který je detekován pod různými úhly. Detekce ve směru světelného paprsku poskytuje informace o počtu. Detekce v různých úhlech (rozptýlené světlo) poskytuje údaje o morfologii elementů. U některých analyzátorů je použité specifické barvivo, které má různou afinitu např. k RNA, myeloperoxidáze, apod., to poskytuje další údaj o morfologii analyzovaného elementu.

Nezávisle na principu se v jednom kroku při analýze erytrocytů počítají všechny elementy a to jak erytrocyty, tak trombocyty i leukocyty. Rozlišení trombocytů a erytrocytů je na základě velikosti. Software analyzátoru má nastavené limity objemů (při kterých se analyzované elementy zařazují do erytrocytů, nebo trombocytů), nebo se naměřené údaje matematicky analyzují a software vybere nejvhodnější oblast pro rozlišení erytrocytů a trombocytů. Způsob rozlišení je důležitý u nestandardních vzorků, např. při výrazné mikrocytóze, přítomnosti schistocytů, shluku trombocytů, nebo při makrotrombocytech. Nejvýhodnější je využití průtokové cytometrie s fluorescenčním barvivem, kdy kromě počtu a velikosti elementů lze rozlišit erytrocyty od trombocytů. Co se týče leukocytů, jejich počet je převážně zanedbatelný vzhledem k počtu erytrocytů (rozdíl 3 řády). Problém nastává při enormní leukocytóze, kde je nutné provést korekci počtu erytrocytů.

Při počítání elementů je možné odvodit i morfologické údaje. Počítač z jednotlivých naměřených údajů o velikosti erytrocytů vyhodnotí:

Střední objem erytrocytů – MCV, je udáván ve fl a vyjadřuje velikost erytrocytů; distribuční šíři trombocytů – RDW, je udávána nejčastěji v % a vypovídá o míře anizocytózy erytrocytů; hematokrit – HCT, je udáván v % nebo jako bezrozměrné číslo – udává objemový podíl erytrocytů v celé krvi a vypočítá se ze vzorce HCT = RBCxMCV/10¹⁵. Tento údaj je možné zjistit i klasickou centrifugaci v skleněné kapiláře (takto získaný údaj je větší, jelikož mezi erytrocyty zůstane mrtvý objem).

Měřící rozsah analyzátorů je převážně 0,02 – 8,0x10⁹/l; u vyšších hodnot je nutné vzorek naředit nosným roztokem (diluent) a naměřenou hodnotu vynásobit koeficientem ředění. Preciznost za podmínek reprodukovatelnosti se pohybuje u kvalitnějších analyzátorů do 1,5 %, nicméně je přípustná až 4%. Počet erytrocytů vykazuje diurnální variabilitu se zvýšením o 5% v ranních hodinách a sezonní variabilitu s maximem na jaře a v zimě; minimem v létě. Intraindividuální variabilita je 3,2 %

Toleranční limit v EHK je 6 %

Hodnoty snižují: chladové aglutininy, mikrosraženiny, alkoholismus, dárcovství krve, těhotenství (zvýšení objemu plazmy), tělesná zátěž, hemolýza, extrémní mikrocytóza, schistocyty, polyglobulie (agregace erytrocytů), chemické látky (preparáty antimonu, sloučeniny hliníku, benzen, kresol, fluoridy, preparáty olova, lysol, nitráty, nitrobenzen, perchlorát, kyselina pikrová, resorcin, aj.), léky (fenytoin, karbamazepin, izoniazid, chlorpropamid, ACE (angiotensin converting enzyme) inhibitory, agonisté AT1 (angiotensin I) receptorů, azatioprin, chloramfenikol, prokainamid, valproát, lamivudin, zidovudin, alopurinol, euprolid, aj.), antierytrocytární protilátky.

Hodnoty zvyšuje: odběr ve stoji eventuelně vsedě, kouření, podání erytropoetinu, po vitaminu B12, psychický stres, pobyt ve vyšší nadmořské výšce, tělesný trénink, kryoglobulin, kryofibrinogen, velké destičky (hlavně u trombocytémie), destičkové shluky (hlavně u trombocytémie), výrazná leukocytóza, u novorozenců.