2,17-dietenyl-1,10,19,22,23,24-hexahydro-3,7,13,18-tetrametyl-1,19-dioxo-21H-bilin-8,12-dipropanová kyselina;
1,10,19,22,23,24-hexahydro-2,7,13,17-tetrametyl-1,19-dioxo-3,18-divinylbilin-8,12-dipropanová kyselina;
1,3,6,7-tetrametyl-4,5-dikarboxyetyl-2,8-divinyl-(b-13)-dihydrobilenon; bilirubin IXα; celkový bilirubin; hematoidin, haematoidin.

TBIL (Google 23 200) není oficiální zkratkou i když je uvedena v Lab Tests Online.

Stanovení v séru se dává přednost, nebo
e lze stanovit současně přímý i celkový bilirubin. Při stanovení celkového bilirubinu v plazmě (Malloy-Evelynová) vlivem alkoholu dochází k precipitaci bílkovin, což ruší při stanovení.
Zabraňte hemolýze při odběru. Vzorky nutno chránit před teplem a světlem. Účinkem intenzivního slunečního záření dochází k poklesu koncentrace bilirubinu až o 30 – 50 % za 1 h.
Stabilita vzorku ve tmě sérum: 20 – 25 °C 2 dny, 2 – 8 °C 3 – 7 dnů, -20 °C 3 – 12 měsíců; plazma (antikoagulans heparin nebo EDTA): 18 – 26 °C 2 dny, 2 – 8 °C 4 – 7 dnů, -20 °C 1 rok; konjugovaný bilirubin sérum: 20 – 25 °C 1 den, 4 – 8 °C 5 dní, -20 °C 6 – 12 měsíců; pupečník: 2 - 8 °C 2 dny, -20 °C 14 týdnů.
Sběr moči za 24 hodin je zejména v ambulantní praxi nejvíce chybami zatížený postup. Až u 35 - 50 % pacientů nebývá dosaženo spolehlivého sběru. Nejčastější chybou je subjektivní opomenutí pacienta sebrat veškerou moč (vymočení před defekací, nedodržení časových intervalů). Určitou kontrolou může být stanovení kreatininurie a srovnání s obvyklými hodnotami. V moči lze stanovit pouze konjugovaný bilirubin.
Celkový i konjugovaný bilirubin lze stanovit také v mozkomíšním moku.

V séru lze stanovit různé frakce bilirubinu:
1. celkový bilirubin (nekonjugovaný + konjugovaný + delta-bilirubin)
2. přímý bilirubin (hlavně konjugovaný + δ-bilirubin, ale částečně reaguje také malé množství nekonjugovaného bilirubinu), tj. ne  vždy je toto vyšetření dostatečně přesné a neodpovídá pouze koncentraci konjugovaného bilirubinu
3. konjugovaný bilirubin
4. nepřímý bilirubin (lze vypočítat jako rozdíl mezi celkovým a přímým bilirubinem)

Většina metod fotometrického stanovení bilirubinu (celkového nebo pouze jeho konjugátů s kyselinou glukuronovou) vychází z reakce s diazotovanou kyselinou sulfanilovou (diazotace). Stanovení dle Doumase-Perryho vychází z původní metody dle Jendrassika a Grófa. Produktem reakce je barevný azobilirubin, který je při slabě kyselém a neutrálním pH červený, v silně kyselém pH a v bazickém prostředí zelenomodrý.
V přítomnosti akcelerátoru (směs kofeinu, octanu sodného a benzoanu sodného) dochází k uvolnění nekonjugovaného bilirubinu z vazby na albuminu a stanoven je tak celkový bilirubin. Metoda má výbornou výtěžnost a interferuje při ní pouze zinek.
Bez akcelerátoru reaguje s diazo činidlem pouze konjugovaný bilirubin (rozpustný ve vodě) a δ-bilirubin (bilirubin kovalentně vázaný na albumin) tzv. přímý bilirubin. Produkt diazotace bez akcelerátoru se stanovuje po určité krátké době, která stačí k diazotaci přímých forem bilirubinu (~ 10 min), kdy se zastaví reakce kyselinou askorbovou (dojde k rozložení diazoniové soli potřebné pro kopulaci).
Bilirubin nekonjugovaný musí být nejprve uvolněn z vazby na albuminu a rozpuštěn akcelerátorem; proto se označuje jako tzv. nepřímý bilirubin. Pak se může (pH 13), ale nemusí (pH 6,5) provést alkalizace (roztok NaOH s vínanem sodnodraselným). Postup dle Jendrassika–Grofa používá kyselinu askorbovou, aby se minimalizoval vliv hemoglobinu a také sérový blank, aby se eliminovalo endogenní zbarvení.
Pro rozpuštění nekonjugovaného bilirubinu lze použít kromě směsi kofeinu, octanu sodného a benzoanu sodného také jiná rozpouštědla, např. antipyrin-metanol, močovinu nebo dimetylsulfoxid. Postup Malloy-Evelynové probíhá při pH 1,2 v metanolu, případně v dimetylsulfoxidu. Výsledky touto metodou jsou nižší než postupem Jendrassika–Grofa.

Enzymová metoda pro stanovení bilirubinu používá bilirubinoxidázu (EC 1.3.35) z Myrothecium verrucaria, která katalyzuje oxidaci bilirubinu na biliverdin, což se sleduje 5 min jako pokles absorbance při 405 – 460 nm. Přímý bilirubin se stanovuje při pH 4,5; celkový po přidání akcelerujících detergentů při pH 8,5. Jako akcelerátory jsou laurylsíran sodný a cholan sodný, které uvolňují bilirubin z vazby na albumin. Reprodukovatelnost metody je 4 – 8 % v normálním rozmezí hodnot, při hyperbilirubinémii i lepší. Korelace
s neenzymovými metodami je dobrá a navíc neruší hemolýza. Vzhledem k vysoké specifitě enzymu by metoda mohla být v budoucnu jako referenční.

Bilirubin může být také oxidován kyselinou vanadičnou na biliverdin. Dva body absorbance před oxidací a po oxidaci (po 3 min). Stanovovat lze přímý bilirubin i celkový bilirubin (s kationaktivním detergentem cetyltrimetylamoniumbromidem jako akcelerátorem). Rozsah měření metody je 2 – 598 µmol/l. Detekční limit je 2 µmol/l. Preciznost v sérii dosáhla CV 0,3 – 4,6 %, celkem 1,3 – 4,7 %.

U novorozenců lze použít přímé bichromatické stanovení při 454 a 540 nm (bilirubinometry), protože neinterferují karoteny (avšak jen do koncentrace 300 µmol/l).

HPLC separuje metylestery konjugovaného a nekonjugovaného bilirubinu, které můžeme kvantifikovat. Postup může být v budoucnu referenční metodou.

Možnost transkutánního měření bilirubinu bichromaticky reflexním fotometrem při 460 a 550 nm dává dobrou shodu s měřením v séru, ovšem je to pouze ten bilirubin, který se ze séra dostane do tkání.

Při použití vícevrstvého filmu se aplikuje Jendrassikova–Grofova reakce při stanovení celkového bilirubinu, který se váže na hydrofobní katex polyesterového filmu. V důsledku toho vzniká spektrální posun a nekonjugovaný bilirubin má vyšší absorbanci při 460 nm než konjugovaný bilirubin. Proto se měří ještě při 400 nm a δ-bilirubin je pak rozdíl mezi celkovým bilirubinem a konjugovaným + nekonjugovaným bilirubinem. Vychýlení mezi vícevrstvým filmem a Jendrassikovou–Grofovou fotometrickou metodou ukazuje na schopnost suchého filmu rozlišit mezi δ-bilirubinem a glukuronidem bilirubinu. Bichromatické měření eliminuje vliv hemoglobinu
a karotenů. Vícevrstvým filmem lze měřit i konjugovaný bilirubin separátně a tak rozlišit konjugovaný, nekonjugovaný a δ-bilirubin.

Bilirubin byl také stanoven derivační spektrometrii anebo fluorimetricky anebo kapilární elektroforézou.

Pro celkový bilirubin je referenční metodou Doumasova-Perryho metoda.
Certifikovaný referenční materiál: neexistuje. Jako sérový kalibrátor se prozatím doporučuje čistý bilirubin
z Národního ústavu pro standardy a technologie NIST 916. Také konjugovaný bilirubin je komerčně dostupný (Ultimate D, Beckman) a lze ho použít pro standardizaci stanovení přímého bilirubinu.
Doporučené rutinní metody stanovení: Jendrassikova-Grófova metoda, fotometrické metody
s 2,4-dichloranilinem nebo 2,5-dichlorfenyldiazoniovou solí.
Intraindividuální variace bilirubinu je 4 – 5 µmol/l. Toleranční limit EHK: 21 %, reprodukovatelnost CV 7 %, teoretický toleranční limit: 36 %.

Proužky pro měření bilirubinu v moči používají obvykle diazoniové soli 2,4-dichloranilinu nebo
2,6-dichlorbenzen-diazonium fluoroborát, případně triazen. Kyselé prostředí vytváří katexová matrice. Ve všech metodách při stanovení v moči interferuje endogenní zbarvení moče.
Referenční (kontrolní) materiál nelze připravit z důvodů nestability konjugovaného bilirubinu v matrici
s normálním pH a iontovou silou. Proto se nejčastěji používá moče pacientů s patologickými hodnotami bilirubinu, které jsou analyzovány různými typy proužků. Metoda pro kvantitativní stanovení bilirubinurie (analogicky se sérovým stanovením) není vypracována.

HPLC výsledky ukazují, že plazmě zdravých osob je < 5 % konjugovaného bilirubinu, ale většina diazo metod koncentraci této frakce značně nadhodnocuje. Navíc HPLC prokázala přítomnost nebilirubinových látek, které také poskytují diazo reakci. Některé sloučeniny, které jsou přítomné v moči jako mezobilifuscin a uroerytrin interferují při močové analýze a podobné látky lze přepokládat v plazmě. Množství stanoveného přímého bilirubinu závisí na délce reakce a teplotě měření.

Koncentraci bilirubinu snižují: askorbová kyselina, askorutin, fenobarbital, fyziologický roztok – infuze, nitrity (moč), nutramin, parenterální výživa, oxidace (delší stání moče), vitamin C aj.
Koncentraci bilirubinu zvyšují: acetaminofen, amikin, aminosalicylová kyselina, anabolické steroidy, azathioprin, biliverdin, cyklosporin, erytromycin, esterifikované estrogeny, etanol, fenazopyridin (moč), fenothiaziny, fruktóza infuze, gentamycin, glukóza infuze, hemoglobin, histidin, hladovění, chlorpromazin (moč), inderal, indikan, indinavir, indometacin, interleukin-2, izoniazid, karoten, klindamycin, kodein, lipémie, MAO inhibitory, mefenytoin, metyldopa, 3,4-metylendioxymetamfetamin, nalidixová kyselina, nortriptylin, oleandomycin, orální kontraceptiva, penicilin, plegomazin (moč), prokainamid, progesteron, propylthiouracyl, pyrazinamid, spasmoveralgin, sulfasalazin, sulfonamidy, trimekryton, trimepranol, tyrosin, valproová kyselina, visken, viskenit, vitamin A, warfarin, xylitol aj.