Vyšetření se provádí z citrátové plazmy chudé na destičky, kterou získáme odběrem žilní krve do zkumavky s citrátem sodným v poměru 1 díl citrátu + 9 dílů krve. Koncentrace citrátu se doporučuje v rozmezí 0,105 až 0,109 mol/l. Při venepunkci je doporučeno používat jehlu o průměru 0,7 až 1,0 mm (tenčí jehly mohou způsobit hemolýzu a předčasnou aktivaci destiček a koagulačních faktorů) a je nutné vyvarovat se použití škrtidla déle než 1 min. Stabilita primárního vzorku i plazmy je dle doporučení ČHS 4 h při 15 až 25 °C. Vzorek se centrifuguje 10 min při 1800 až 2500 g, nejlépe dle doporučení výrobce odběrového systému.
Stanovení se provádí v plazmě (antikoagulans citronan sodný) a ojediněle i v likvoru. Stabilita vzorku: 20 –
25 °C: 2 h (Jacobs) – 8 h, 4 – 8 °C: 4 h (Jacobs) – 1 týden, -20 °C: 4 týdny. Stanovení ovlivňuje heparin (činidla
s hexadimethrinbromidem umožňují stanovení i v přítomnosti heparinu). Pozor na hemolýzu.
Metody pro stanovení fibrinogenu využívají enzymové přeměny protrombinu na trombin, který převádí fibrinogen na fibrin a sleduje se doba potřebná ke koagulaci (trombinový čas) nebo dochází k reakci s biuretovým, resp. Folin-Lowryho činidlem. Při sledování fibrinového polymeračního času interferují lipoproteiny, které bývají uzavírány do fibrinové sítě. Chyby lze zmenšit zředěním plazmy před srážením a prodloužením promývání.
K detekci koagulace lze použít také turbidimetrie. Pro lepší rozlišení se může přidávat metylénová modř. Nejběžnější postup stanovení trombinového času má reprodukovatelnost v sérii 13,5 %.
Fibrin lze také mineralizovat na síran amonný, který může reagovat s Nesslerovým činidlem nebo se zúčastnit Kjeldalovy, případně Berthelotovy reakce.
Další postupy jsou založené na malé rozpustnosti fibrinogenu. Tyto vysolovací techniky používají jako srážecí činidla siřičitan sodný, glycin nebo směs síranu amonného, chelatonátu draselného a guanidinhydrochloridu. Poslední postup je vhodný pro automatické analyzátory. Při reakci ruší fibrinolytická aktivita in vivo.
Imunochemické techniky se používají pro semikvantitativní testy a protilátkou proti fibrinogenu jsou potaženy buď latexové částice nebo v případě hemaglutinační inhibice taninované erytrocyty. K dispozici jsou také kvantitativní ELISA testy na mikrotitračních destičkách.
Fibrinogen je tepelně labilní bílkovina a toho lze využít zahřáním na 56 °C 10 min v roztoku chloridu vápenatého. Vzniklý precipitát se měří turbidimetricky.
Elektroforéza není pro stanovení fibrinogenu vhodná, protože je nedokonalá separace fibrinogenu mezi frakcemi β- a γ-globulinů.
Při enzymové metodě se pomocí hadího jedu batroxobinu štěpí fibrinogen na fibrinopeptid A + monomer fibrinogenu S, který pak polymeruje. Stanovení lze provádět v režimu E.P. nebo kineticky a zákal se sleduje při 334 nebo 340 nm. Po jednominutové prodlevě je reakce lineární alespoň 7 min a v kinetickém režimu neruší hemoglobin, bilirubin ani heparin. Fibrinolytická aktivita se projevuje jen nepatrně.
Intraindividuální variabilita: CV 10 %
Toleranční rozpětí v EKK je 20 %.
Výsledky stanovení fibrinogenu snižují: alkohol, antitrombin III (turbidimetrie), argatroban, česnek, fibrin degradační produkty (> 30 – 100 mg/l), heparin (> 0,6 kU/l), hirudin, kokain, marihuana, mastné kyseliny, aj.
Výsledky stanovení fibrinogenu zvyšují: interleukin-6, kouření, lipémie (turbidimetrie), menopauza, menstruace, obezita, oxalát, pancreolan, peritoneální dialýza, těhotenství, xantin, zánět, aj.
