ČSKB prof. MUDr. Miroslav Engliš, DrSc.

2.2.1932 - 25.2.2014

prof. MUDr. Miroslav Engliš, DrSc. (V. Palička, A. Jabor, 1.3.2014)


Klinická biochemie v Čechách má mnoho výrazných osobností. Profesor Engliš k nim bezesporu patří. Je málo těch, kteří se s ním nějakým způsobem nesetkali - pro mnohé to ani nebylo možné. Jeho dlouholeté (neuvěřitelných 40 let!) působení na katedře klinické biochemie ILF prakticky vylučovalo, aby kdokoli, kdo v té době atestoval nebo se k atestaci připravoval, profesora Engliše „nepotkal“. Mnozí z něj od té doby mají respekt. Proslul jako přísný vyučující a přísný zkoušející. Ti, kteří ho znají blíže, vědí že to není přesné vyjádření - nepochybně je náročný; ti však, o kterých se přesvědčí, že něco znají a že klinická biochemie je baví, se stávají jeho přáteli, kterým otevírá své skutečné vlastnosti - humor, přívětivost a obrovskou kolegialitu. Ale všechny - ať ty, kteří se mohou počítat mezi jeho přátele, tak ty, kteří jej znají jen „zdálky“, musí zaskočit skutečnost, že tento mladý, vitální a energií sršící člověk se letos dožívá neuvěřitelných sedmdesáti let.

Opavský rodák začíná studovat medicínu v Bratislavě, pokračuje v Praze. V následujících 46 letech odborné praxe vzniká fenomén Engliš, který vyrůstá z práce vědecké a pedagogické. Po krátkém působení v rodišti odchází do Prahy a začíná jako sekundární lékař a odborný asistent Laboratoře pro výzkum krvetvorby a jater na I. interní klinice UK v Praze, kde jeho růst sledovali prof. Netoušek, prof. Dienstbier a prof. Heřmanský. Od roku 1961 je pracovníkem Katedry klinické biochemie tehdejšího ILFu pod vedením prof. Karla Maška, katedru vedl v letech 1988 - 2000.

Oddělení klinické biochemie Fakultní Thomayerovy nemocnice vedl v letech 1971 - 2000. Jeho dráhu ovlivnil pobyt u prof. Astrupa v Kodani (1972) a prof. Laurella v Malmö (1978). Zájem o plazmatické proteiny, zejména monoklonální gamapatie a proteinurii, acidobazický metabolismus a v posledních letech o kardiální markery vynesl 162 publikací v domácích i zahraničních časopisech, 5 monografií a 10 kapitol v monografiích, z toho 5 v zahraničí. Z několika tisíc hodin přednášek je nutné zmínit přípravu a vedení více než 350 kurzů katedry, více než 250 odborných stáží a kolem 180 přenášek na kongresech doma a v zahraničí. Za odbornou práci obdržel několik prestižních cen - cenu České společnosti klinické biochemie, Československé hematologické společnosti, cenu Jana Broda a cenu České společnosti patologické anatomie (spoluautor). Opakovaně byl členem výboru ČSKB, kde zakládal a předsedal imunochemickou sekci a inicioval Dutch Lectures in Clinical Chemistry.

Jeho mezinárodní pověst ještě utužilo skvělé vystupování jako předsedy organisačního výboru 14. Evropského kongresu klinické biochemie a laboratorní medicíny EUROMEDLAB 2001 v Praze, kde exceloval nejen jako odborník a mezinárodně respektovaný odborník, ale i jako skvělý moderátor a jazykový expert.

Neuvěřitelná pracovní aktivita přispěla k mýtické pověsti ME - examinátora, ME - šéfa a ME - člověka. Jako jeho nejbližší kolegové a přátelé ale musíme konstatovat, že pod nánosem mýtů, netrpělivosti a věčného nedostatku času je nesmírně pracovitý, seriózní a vytrvalý člověk se schopností hlubokého soustředění na problém, jeho analýzu a řešení. O jeho fyzické zdatnosti, která mu dovoluje sjíždět na lyžích nejen Jeseníky, ale i alpské sjezdovky, mnoho mýtů nekoluje, to je fakt. A takto zvládat sedmdesátku je obdivuhodné. Ze srdce blahopřejeme.

doc. MUDr. Antonín Jabor, CSc.
prof. MUDr. Vladimír Palička, CSc.
 

Na VIII. celostátním sjezdu ČSKB v září 2007 převzal prof. Engliš ocenění Hořejšího medailí

Hořejšího medaile je v roce 2007 udělena prof. MUDr. Miroslavu Englišovi, DrSc., dlouholetému vedoucímu Katedry klinické biochemie IPVZ a přednostovi Oddělení klinické biochemie Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze, neúnavnému pedagogovi a lékaři, čestnému členu ČSKB. Hořejšího medaili získává Miroslav Engliš po Jaroslavu Masopustovi, Antonínu Kazdovi jako třetí oceněný. Pokud Jaroslava Hořejšího označíme za zakladatele oboru klinické biochemie, můžeme se pokusit laureáty a následovníky Hořejšího naprosto subjektivně charakterizovat několika slovy také. Jaroslava Masopusta lze v podstatě označit především za muže s fenomenální, až nadpřirozenou pamětí a inteligencí, Antonína Kazdu jako etalon slušnosti, lidské a vědecké serióznosti, Miroslava Engliše lze potom popsat jako výjimečně bystrého, sečtělého a inteligentně sarkastického muže, za jehož sarkasmem a ironií je ovšem schována velká dávka laskavosti. Není připomínky či poznámky, která by nebyla věcná a stručná, není telefonátu, který by nebyl uvozen či zakončen jeho rýpnutím (často s velmi sofistikovanou konstrukcí, kterou lze jen obtížně reprodukovat) nebo ukončením hovoru aniž by člověk stačil odpovědět. Ale nutno poznamenat, že si lze tento způsob komunikace oblíbit a těšit se z něho. Jeho citace G. B. Shawa o potřebném zastřelení dlouho hovořících je již pověstná, stejně jako jeho přesně odměřené projevy, brilantní přednášky a na kořen problému jdoucí a přitom čtivé a exaktní texty. Zdá se, že Engliš nemá nikdy čas, jako kdyby byl neustále v pohybu nebo pospíchal na vlak (to doslova, auto neřídí a ani v něm nejezdí nijak rád).
Překročil tři čtvrtě století života a půl století lékařské praxe, pracuje více než 45 let na katedře. První odborné zaměření jej směřovalo k hematologii, ke které má stále určitý vztah, ale pak již přišla jeho dvě velká životní témata – acidobazická rovnováha a proteiny. Jsou spojena s jeho setkáním s prof. Astrupem v Kodani a prof. Laurellem v Malmö. Od proteinů byl jen krok k tumormarkerům a v posledních letech kardiálním markerům a opět acidobazické rovnováze. Proteinurii nenajdeme v domácím písemnictví lépe zpracovanou, libovolný dotaz na téma elektroforézy proteinů nebo monoklonálních gamapatií je nejlepší si nechat zodpovědět od Engliše, pojem kardiálních markerů je spojen s jeho jménem (včetně recentní monografie), acidobazický „návrat“ v posledních letech je určitě více než jen prospěšný, i když by se dalo říci, že v této oblasti už Engliš způsobil své (acidobazický graf z roku 1969, publikovaný v roce 1972, byl jedním z prvních na světě – ne-li prvním vůbec).
Prof. Engliš publikoval 192 publikací v domácích i zahraničních časopisech, 6 monografií a 12 kapitol v monografiích, z toho 5 v zahraničí. Přednášky lze počítat v tisících hodin, vedení kurzů a stáží přesáhlo počet 650, v zahraničí proslovil více než 20 přednášek. Je držitelem ceny České společnosti klinické biochemie, Československé hematologické společnosti, ceny Jana Broda a ceny České společnosti patologické anatomie (spoluautor). Je četným členem ČSKB, kde působil řadu let ve výboru společnosti. Byl jedním z organizátorů spolupráce mezi NVKC (Dutch Society for Clinical Chemistry) a ČSKB, která významně ovlivnila život oboru po roce 1990, patřil mezi hlavní organizátory Euromedlabu 2001. A jistě neřekl poslední slovo, Engliš je zkrátka neúnavný.
Co závěrem? Něco o Englišovi – obětavém dědečkovi? Nebo o Englišovi – examinátorovi? Myslím, že nemohu vynechat hory. Alpské sjezdovky ho každoročně vítají, s nadsázkou lze říci, že zimní kurzy v IPVZ vedené Englišem respektují alpské sněhové podmínky. Jeho milované Jeseníky na něho čekají, až sedne zase do půlnočního vlaku, dojede prvním ranním autobusem pod kopce, projde Velkým Kotlem a přeběhne hřeben, aby se posledním vlakem stačil vrátit do Prahy. A nutno poznamenat, že na něho nečekají dlouho – Mirek zkrátka bez hor dlouho nevydrží.


Hořejšího medaile se dává za celoživotní příspěvek k rozvoji oboru. Bude v dobrých rukách.

Antonín Jabor

česky | english